S blížícími se dušičkami se letos vracím na jedno místo v sobě, kde se odehrála důležitá proměna. A troufám si říct, že tu proměnu pozoruji i při své terapeutické práci s klienty. Často mě jímá až bázeň a úcta, když se z bolesti vyloupne radost, ze smutku úleva a ze zmaru smysl. Nebo to znáte ještě jinak? Jak to bude tentokrát?
Těmihle odstavci jednak nabídnu ochutnávku toho, jak může vypadat naše případná psychoterapeutická spolupráce, a druhak vytvořím prostor pro zastavení se k podzimnímu zamyšlení.
Jen prosím nečekejte, že se případná proměna stane hned a že mám kouzelnou hůlku. Bohužel, nebo naštěstí, nemám.
Tohle moje psaní nabídne víc otázek, než odpovědí, ale pokud se rádi ptáte a pokud vám není cizí metafora a chvíle zádumčivosti, račte vstoupit. Trochu společně a zároveň každý s odpovědností za svou pohodu a bezpečí.
Doporučuju si na cestu přibalit hrnek teplého kakaa nebo horkého čaje. Zvlášť kakao je prý dobré proti mozkomorům, co se občas po hřbitovech potulují. Taky vemte s sebou příjemnou deku, ať vám takhle na podzim není při těch toulkách zima. A třebas aspoň pomyslně pozvěte i někoho, kdo vám pomůže projít ty pěšinky a vzpomínky. Přítel? Pes? Kočka?
Pokud chcete, nečtěte další řádky na rychlost. Zkuste zpomalit, aspoň v duchu si odpovědět na položenou otázku, zapojit představivost. Aspoň po očku sledujte, co se ve vás děje. Samozřejmě pokud to jde.
Slibuju, že na té krátké procházce budem hledat i život a krásu, byť je z jednoho úhlu pohledu hřbitov místo plné smrti, smutku, nezdaru a definitivnosti. Není asi náhodou, že na něm často svítí svíčky a rostou květiny.
A pokud by se stalo, že by to místo, na které dojdeme, bylo moc bolavé, nebo se vám tam prostě jen nechtělo, stačí si toho všimnout a zařídit se podle toho. Klidně to nechte na jindy. Dušičky jsou přeci jen jednou do roka.
Tedy,… začínáme.
Co je vlastně hřbitov? Jsou to jenom ty náhrobky ze studeného kamene chovající někdy popel, jindy kosti našich předků? Je to to ticho a klid? Je to ještě něco jiného? Může to být i místo někde v nás? Třináctá komnata plná odložených pocitů a toho, čím už nechceme být nebo nejsme?
Ať chceme, nebo ne, pravděpodobně většina z nás tohle místo aspoň v tom vnějším světě nějak zná. Možná před ním utíkáme nebo se mu vyhýbáme, možná ho pravidelně navštěvujeme. Nějak se totiž nás a našich rodin dotkla smrt a konečnost. Nebo to bylo ne-konečno?
Víte, kde to místo najít?
Jak vypadá zvenčí to Vaše?
Tady před brankou nebo na přístupové pěšině se poprvé zastavme a nejdřív se napijme kakaa nebo čaje z termosky. To teplo se rozlévá krkem a sedá si pěkně do žaludku. Je jako ohřívací láhev pod peřinou v zimě. Někde tam většině z nás tluče aspoň jedno srdce a vzduch dýchacími cestami proudí dovnitř a ven. Cítíte to? Žijeme!
A na tomhle místě jsme teď a tady proto, abychom žili plněji.
Nádech, výdech. Nádech, výdech… A ještě jednou nádech a výdech.
Chcete jít dál? … Pokud ne, bylo mi ctí aspoň na chvíli a přeju šťastnou cestu domů. Třebas někdy někde na viděnou či na slyšenou.
Pokud ano, prohlídka pokračuje.
Kde jsme to byli? … Ano, u vstupu.
Jak vypadá?
A jak vstupujete?
Potichu a s úctou? Se smutkem? Se vztekem a zatrpklostí? S mlhovinou nejasných vzpomínek a pocitů? S radostí a vděčností? … Vše je vítáno, vše se hodí. Stačí si všimnout a vstoupit.
Ať už jsme přinesli cokoli, pojďme společně přímo k pomníku a položme to tam. Zapalme svíčku, chvíli zůstaňme v tichu. Chcete-li, nechám vás chvíli o samotě. Chcete-li, jsem tu s vámi.
Co se to teď v tichu stalo? Jaký obraz se vynořil?
Je na čase zase vyndat termosku a napít se. Ať už se v minulé chvíli objevilo cokoli, zkrátka to tam je. Můžem tomu dát kamínek někam k pomníku. Jako připomínku. Byť je to možná “jen” vzpomínka, možná pocit, možná něco těžko uchopitelného. Někdy třebas i něco, za co se stydíme, nebo co nás nějak ohrožuje.
Troufám si říct, že to volá po tom, abychom tomu přiznali důležitost. Tak jako židli u rodinného stolu, tak jako obrazu na chodbě či fotce v albu. Je to tam. Má to jméno? Má to podobu? Co prožíváte, když na to myslíte?
V ruce ještě hřeje víčko termosky. … Zkuste teď promluvit:
“Ahoj, ticho.”
“Ahoj, růže.”
“Ahoj, světlo.”
“Ahoj, kameni.”
Jak vám je? Co si teď nesete? Co si chcete odnést?
Náš výlet pomalu končí. Půjdeme zas ven, ať nerušíme. Než se ale rozejdeme každý svou cestou, mám tu ještě pár slov aspoň pro ty, co nespěchají.
Psal jsem na začátku o tom, jak se z něčeho těžkého může vyklubat něco důležitého. Za tím si stojím a chtěl bych vám svědčit o naději, že se to může stát. Jen netuším kdy a kde a jestli vůbec. Není to samozřejmost, chce se mi říct, že je to až milost. Ale zažil jsem to, viděl jsem to a slyšel jsem to. Většinou se to stalo díky setkání a díky tichu.
Snad to pro vás nejsou prázdná slova.
Budeme-li živi, zase přijde jaro a den se prodlouží. Pojďme se přičinit o to, ať můžeme být u toho. Laskavou péčí o sebe se všemi těmi často podivnými klubky emocí a prožitků. Laskavou péčí o druhé, ať už je zrovna máme rádi nebo je moc nemusíme.
Tak a teď už dopijme termosky a popřejme si šťastnou cestu domů. Opatrujte se.