O psychosomatice
Vždy mě potěší, když někdo na úvod nějaké prezentace či přednášky o psychosomatice zmíní určitý protimluv obsažený v tomhle slově. Jako bychom byli “psychično” a “somatično.” Obojí nějak oddělené. Ale čím vlastně? Kde leží ta hranice?
Cílem tohoto oboru je přeci poukazovat právě na celistvost a neoddělitelnost lidské duše a těla. V názvu oboru, který mě táhne již od studií, se tak odráží i současná situace péče o člověka. Na jedné straně technická a často až příliš racionální medicína zaměřená na tělo a na druhé mnoha mýty a obavami opředená péče o duši a prožívání.
Psychosomatickou péči v takové chvíli vnímám jako prostor pro stavbu mostu mezi oběma světy. S respektem jak ke kladům západně-medicínského přístupu zaměřeného na důkazy, tak k hlubokému a často zásadnímu významu vnitřního světa každého z nás.
Jedním z možných přínosů psychosomatického přístupu je rozšíření pohledu na život s jeho zdravými i nemocnými stránkami nebo oslabení strachu z neznáma, které se často hlásí o slovo, když obrátíme svou pozornost ke svému nitru. Postupně tak může probíhat určitá příprava na cestu do hloubky.
O psychoterapii
Psychoterapii vnímám právě jako onu cestu do hloubky… a to s průvodcem (terapeutem).
Je dobré, když na začátku téhle cesty proběhne určitá rozvaha nad tím, kam chcete jít a jak se k sobě po cestě budeme chovat (psychoterapeutický kontrakt). A první kroky, metry a kilometry ukážou něco z toho, čemu je potřeba se věnovat. Tu bolavá pata, tu koleno, tu záda, tu slovo či situace, které se dotknou něčeho v nás, tu probdělá noc pod hvězdami či v mlze. A aby bylo dost sil jít dál, je dobré se po cestě trochu kochat. Sluncem, výhledem, květy či borůvkami u cesty.
A samozřejmě se může stát, že uděláme jen pár krůčků a zjistíme, že to dál chce někoho jiného. Anebo se po vybudování vzájemné důvěry pustíme na cestu za horizont.
Commenti