Pokud se někdo z nás zraní na těle, je to často očividné a asi i lépe sdělitelné ostatním. Někdy můžeme ukázat jizvu, sádru, lékařskou zprávu. A většinou je lidem kolem tak nějak jasné, proč třeba zrovna nemůžeme hrát fotbal.
Jak to ale vlastně vypadá, když jsme poranění na duši?
Situace v takovém případě bývá mnohem složitější. V tomhle psaní se zaměřme na situace, kdy poranění v oblasti psychiky pluje tak nějak pod povrchem. Tzn. v životě plus mínus nebrání, ale ve výsledku ho více či méně komplikuje.
Jak k takovému zranění může dojít? - Rodiče přetížení v práci, citový chlad, přílišná tvrdost či nezájem ve výchově, vážná nemoc rodiče nebo dítěte, domácí násilí, závislosti rodičů, citové a fyzické zneužívání, šikana, …
Projevy takových poranění navenek bývají různé. Často se schovávají někde v těle v podobě hůře vysvětlitelných příznaků nebo chronických onemocnění, můžou se hlásit o pozornost ve vztahových a komunikačních obtížích. Někdy prostě jen limitují naše možnosti dosažení toho, co bychom chtěli. Třeba souladu v rodině.
Takové zranění se někdy podobá prasklině v objektivu, kterým pozorujeme svět. Pokud o té prasklině nevíme, nutně pak vnímáme svět tak, jak ho vidíme. Tedy s prasklinou. A podle toho taky emočně reagujeme a ve výsledku často i jednáme. Uvědomit si nebo dokonce zacelit tu prasklinou není vůbec jednoduché. Lidská psychika má totiž dobře vyvinutou schopnost něco nevnímat, zapomenout. … A tím se ochránit. A navíc je pravděpodobné, že úplně čistou čočku nemá v objektivu ani náš komunikační a vztahový protějšek.
Pojďme se nyní podívat na imaginární příklad toho, jak může psychotrauma vzniknout a ovlivňovat náš další života běh. Při takovém rozumovém zkoumání může být užitečné podívat se i dvě tři generace zpět v příběhu vlastní primární rodiny. Oni totiž babičky a dědečkové určili, kdo byli naši rodiče. A ti zase do značné míry určili, jaké karty budeme mít v ruce do začátku my.
Petrovi je 35 let. Jeho prarodiče byli z jedné strany dělníci v továrně a z druhé strany zemědělci na venkově. V životním fungování je držela z jedné strany víra z druhé politické přesvědčení. Jako děti zažili druhou světovou válku a spojené společenské a majetkové převraty. Často zažili doslova a do písmene i hlad a bídu. Zformovalo je to do tvrdosti, kterou chtě nechtě předali svým dětem, Petrovým rodičům. Ti už vyrostli v poněkud klidnější době, byť stále nad hlavami kroužila hrozba jaderné války a politické represe pořád ještě byly v kurzu. Ale přeci jen tyhle hrozby byly povětšinou dál od těla a měli co jíst. Když se jim narodily děti, museli hodně zatnout zuby. Starali se jak o ně, tak o své staré rodiče. A do toho oba pracovali, aby uživili rodinu. Petr tak vyrůstal v prostředí zaměřeném na výkon, kde vnitřní svět člověka patřil do zpovědnice v kostele nebo se skrýval kvůli politické příslušnosti. Zvykl si, že city jsou projevem slabosti, že co potřebuje, musí si zařídit sám. A když mu v době osmé třídy základky zemřela babička, přišel o jedinou osobu, která pro něj měla vlídné slovo, hřejivou náruč a čerstvě upečené buchty. Uzavřel se do světa počítačů a tam našel svoje radosti i pracovní uplatnění. Do terapie nastoupil velmi skeptický v podstatě kvůli své snoubence, sociální pracovnici. Protiklady se přitáhly a přes upřímnou snahu naráželi na dost velké třenice. Malý velký zázrak, že se vůbec objevil a vydržel.
Kde je v tom to trauma?
Dalo by se tak označit to úmrtí babičky. Zpracování téhle ztráty v terapii Petrovi pomohlo k opatrnému pootevření dvěří k novému citovému přiblížení k jeho ženě a postupně i k dalším lidem. Pravděpodobně to bude mít i velký význam pro jeho děti. Možná jste si všimli, že ten příběh je trochu komplexnější a hraje tam roli více vlivů. To teď ale nechme stranou.
Dejme tomu že Petra a jeho snoubenku potkáme za tři až pět let. Předchozí terapie jim pomohla najít společnou řeč a respektovat se - nastavit dostatečně dobrý partnerský vztah. Pak přišly děti a místa, která se zdála už zahojená, zase začínala bolet a hlásit se o slovo. Tím víc, že se jich chtě nechtě dotýkali při jejich výchově.
K tomu se přidaly pracovní nároky a úbytek sil, méně času na odpočinek a na potřebné opravy partnerského vztahu rodičů. Petr začal být vzteklý a jeho žena odtažitá. Sem tam hrozilo, že neustojí dobu velkých investic, a rozvedou se. Jindy nějak dokázali držet při sobě.
Tragy-end nebo happy-end? … Nechme to na nich. Chce se mi jim držet palce, aby se obrátili o pomoc k přátelům, prarodičům nebo třeba i k profesionálům, aby tuhle novou etapu s novými nároky zvládli.
V čem může v podobné situaci pomoci právě psychoterapie? - Získáním nadhledu, poodstoupením od varu domácích událostí, může se stát prostorem pro zvědomování prasklin mých a někdy i partnerových. A když se poštěstí, tak i prostorem pro jejich postupné zacelení. Prostorem péče o sebe. Funguje totiž to, že pokud je ošetřen rodič, může se ve svém fungování zlepšit i dítě. Na jednu stranu je to zdánlivě další nárok na nás, dospělé. Na druhou je to ale naděje v to, že přeci jen něco můžeme udělat.
Děti nějakým způsobem totiž nejspíš převzaly nebo převezmou naše šrámy nebo nějaký ten jejich dozvuk. Myslím, že se tomu nejde vyhnout. Ale taky jim máme šanci předat dovednost, jak se s takovými šrámy vypořádat.
Z příběhu, za který jsme se styděli, se pro ně i pro nás může stát příběh, na který budeme hrdí.